"pujdem se podivat na jenika?" ukazal kaminek a vsechno bylo jasne. cely ritual se opakoval do nejvetsich podrobnosti, jenomze chlapec za plotem podal dva kaminky. daniel odbehl k hromade sterku a chvili hledal, pak vzal kaminek a podal jej pres plot. "narodil se kdyz bylo mesto v troskach a staveli tenhle dum. nevi vubec nic, co se stalo od te doby, nevi vubec nic, a to je dobre." dozniva babi leto a stin se rozevira od sten ke stenam jako pod vejirem, jak tahne vitr. prostor je z jedne strany otevreny obdelnik, ale ta strana je slepa, zarostla keri hlohu. "kdyz me sem privezli, nevedel jsem o nicem. jenom sama bila barva, nedovedl jsem si na nic vzpomenout, vsechno umrelo, jako bych nikoho nemel a znovu se narodil. az jsem uvidel ty vetve. to uz jsem mohl jit k oknu a nahmatat zaludy a mlade listky, to on mi dal vzpomenout na vsechno." "ja zase bych. . . . . . . . nevedela o nicem, co bylo, doktor mi rikal, abych na vsechno zapomnela, ale kdyz to nejde, ted nemam nikoho, vubec ni. . . . . . . . . . . " "nebrec, lenko, tak mas me, jak me vidis, fakt, jestli ti to muze stacit." stahl ji vlhke vlasy z cela a vzal za ruku. byl babi konec leta.

"dneska je streda, nezapomnela jsi? potom jdu na hriste." jan cekal u plotu a maval, okem provlikl tri kaminky, daniel zahanbene bezi k hromade a pridava dalsi dva. "za tyden abych na to mel cele kolecko, to je cela kniha." za hospodarskymi budovami, za haldami uhli a harampadi, bylo hriste. melo jen jednu branku ohnutou v leve sibenici a rozbeziste pro skok daleky, nalevo pak rozbehovou drahu. daniel si navlekl tretry s hreby a rozbehl se drahou. citil pichani v prsou, ale snazil se ten pocit prekonat, bezel a bezel. "dneska skocim pet padesat, protoze ses tady ty." sedela na opustenych drevenych schodech, kdysi patrili maringotce a kdosi je tady zapomenul. daniel odtahl oznacenou dlouhou tyc od prkna. "vis, ja jsem po tech haslerkach a vcelickach hrozne slaby, ale kdysi jsem byl nejlepsi u nas. a az se vratim, musim byt zase nejlepsi, rozumis mi?" vymeril kroky, sestnact kroku, rozbehl se, vznesl se od prkna a dopadl na zada. po patem skoku si vycerpane sedl vedle lenky, citil palcivou bolest po celem tele, nohy se nemohli odlepit od zeme, jak byli unavene. "doktor mi rekl, ze uz jsem na tom dobre, ze brzo pujdu. . . . . . . na ucnak. ale me se nikam nechce, lenko, uz vidim, jak vsechno bude jako tenkrat, zase budu sam. ja byl vzdycky sam, az jsem poznal ondreje, a ten me naucil mixovat haslerky, jenom pak mi bylo dobre, pak mi bylo vsechno jedno a citil jsem se jako v raji. ale ondrej odjel do jeseniku a uz jsem nic nedostal, bylo to hrozne, uz jsem se nedovedl ovladat a cekal den, kdy se vrati, a on mi rekl, ze pro me nic nesezene a at jdu k doktorovi. a tak jsem chtel umrit. rozbehl se drahou a na startu si udelal blok z dvou cihel. "lenko, piskni." vymrstil se z bloku a do behu dal vsechnu svoji energii, dobehl zeslabli, jako po maratonu, popadl dech, kdyz si sedal, sevrel pesti. "musim, musim to prekonat." "dane, mas rodice?" "mam i nemam, nemaji o mne zajem. ja jsem sel na moravu, abych byl daleko od nich, abych nemusel videt to jejich vecne rozvadeni, tahne se to roky a porad nic. mamince jsem rikal, aby se rozvedla, ze je budu zivit, bratricka i sestricku, jenom kdyz on odejde. ale on nikdy neodejde, vim to. naposled mi koupil kalhoty pred dvema lety, ale ja za nimi nepujdu, nikdy!" "ja mela maminku a tatinka, a najednou nemam nic. maminku odvezli do nemocnice a uz mi ji neukazali, vim to, umre. a tata z toho zacal pit, vracel se domu pozde a nekdy si pritahl i zenskou, ale pokazdy jinou. zamykala jsem se v pokoji, abych nic nemusela videt, a jednou to mi bylo asi tyden ctrnact, se ke mne dobyval a tloukl na dvere a rval, abych mu otevrela, strasne sproste mluvil, a ja jsem se ho strasne bala, byl to muj tata. a pak na me skocil a bylo mi hrozne, vsechno me bolelo a vsude byla sama krev, bylo to strasne, a pak me rano prosil na kolenou, abych nikomu nic nerekla, ze uz to neudela, brecel a ja mu uverila, porad jsem si rikala je to muj tata, muj tata, ktery me mel tolik rad, nikomu jsem nic nepovedela, jen mi to hrozne bolelo. zase si vodil ty zensky, ale to uz mi bylo jedno, hlavne kdyz. . . . . . . . . . . . az zase, bala jsem se ho, byl hnusnej, tahla z nej palenka a celej byl spinavej, a tehdy jsem utekla a vsechno jsem rekla, bylo to hrozne o tom mluvit, porad se prali na podrobnosti, byli na me hodni, a prece mi bylo hrozne. a pak ho odvezli. . . . . . . . . . . potom to nekdo donesl do skoly, nevim kdo, ale vsichni si na me ukazovali, bylo to hrozne, mozna nektera z tech zen, mozna ji to nekdy rekl a chlubil se, a to uz jsem nevedela jak dal, vsechno jsem spolykala, co zustalo po matce. . . . . . . . . . . chytlo me to pred skolou, jeste me nesli na nositkach, a pak ta bila barva, ale to uz bylo tady. uvedomila jsem si, ze ziju a chtelo se mi brecet. ted nemam kam jit, doktor povidal, ze muzu na vysocinu k babicce, ale ja nevim, jestli me bude chtit, jestli me bude jeste nekdo chtit." daniel si zul tretry a bosi se vraceli k lavicce. "vis co je to byt sejrakem?" daniel kreslil do pisku slovo a hned ho zase smazal, jako by se polekal. "to je kdyz ma nekdo smulu a dostane se do lagru, kde nema na nic pravo, jen poslouchat silnejsiho a tlouct bidu. ja jsem tam byl tri mesice, ale pak me odvezli na psychinu, protoze jsem uz nechtel zit. tady jsem nemel kam jit, tata doma sekal dobrotu, jakoby chlastal vzdycky jenom kvuli me. nakonec se me vzali, ale bylo to postaru." den se zeseril, zmatnely rysy. "prijdes zitra?" "co taky?"

nejsem sam. jeste pred nekolika dny bych kamenoval kazdeho, kdo by se mi postavil do cesty a jen trochu naboural harmonogram navratu do budoucnosti. ale to bych nesmel potkat ji. mela dlouhe kastanove vlasy a zepredu byla hezka; oblicej z profilu tvrdy, vysedle licni kosti a orli nos. postavu mela v teplakach jako ja a na zadku stejna kulaty stempl, ale nevypada na ctrnact. jmenuje se lenka. tesim se ted na kazdy den na druhou hodinu, uz se tady o tom vi, kluci maji poznamky, ale vim, ze zavidi. mam asi dost smulu, ale tu mam od zacatku, dost jsem si na ni zvykl a snad ji i ocekavam, asi bych jinak nedokazal vedet o stesti. seznamil jsem ji s janem. i pro ni to bylo setkani tak zvlastni jako pro mne, kdyz jsem ho poprve potkal. bylo to treti den po prijezdu, kdyz jsem stal u drateneho plotu a dival se na to divadlo pavilon na vecnosti. a jan prisel a zadonil prsty pres dratena oka. mel jsem u sebe cokoladovy bombon ve staniolu, tak jsem mu ho dal. sloupl jej a chvili ho olizoval, a pak ho cely spolkl, usmival se na mne takovym tezkym usmevem, ze bych v nem hadal ironii. pak na chvili odbehl a neco hledal v pisku, vratil se a podal mi kaminek. pocitil jsem tremu a dojeti, skakal mi ohryzek a mluvil jsem nesouvisle, ale on neodpovidal, jenom se smal. a tak jsme si na sebe zvykli. jednou jsem pozoroval za rohem kuchyne, co by delal, kdybych neprisel. stal u plotu a v ruce drzel kaminek, dival se do ulicky a na ruce, jakoby si nebyl jisty, ze ho ma. . . . . . . . . . . . . kdyz se narodil a prisel sem, mesto bylo jeste z poloviny v sutinach. od te doby vyrostl a zmuznel; je hezky, kdyby mel vlasy. . . . . . . . . . . ale presto se na nej zadna divka nepodiva, jen lenka, ja jsem ji privedl. a tak mam tedy dva pratele. a taky mozna ludka, ktery prosedi cele hodiny v hale a nesmi ven, dostava elektricke soky a inzulin. je to od pohledu sympatak, oblicej ma jako herec a dobrou postavu, jeste pred rokem byl pry normalni, ale ted sedi a povida si pro sebe. kdyz odpovi jsou jeho slova zla a cerna. nikoho nema rad, protoze zapomnel co to je a netusi, ze je mym tajnym kamaradem. jsou tu taky jini, ale o nich jsem vedel jen nekolik hodin a pal jsem je vypnul jako vypinacem, od te doby nevidim, neslysim. v suterenni mistnosti balime dopoledne kapatka a vysivame zalozky do knih, takovy je tedy den. proto jsem tedy rad, ze nejsem sam.

zdal se mi podivny kruty sen. jsem ve velkem sale plnem lidi a podivneho tlumeneho ticha, sedim na kulate otaceci zidli a divame se do oci, ja jim, oni vsichni me. az teprve po chvili si uvedomuji, ze jsem od nich oddeleny mrizi vysokou az ke stropu. muz monotonne predrikava neco latinsky a dava mi nove haslerku, ja je jako hladovy posluzne polykam a oni, ti dole, ocekavaji jejich ucinky a krati si cas pohledem na me, do poznamkovych bloku, psanim a nekteri drimnou. ja stale polykam nove a nove haslerky vsech barev, uz je jich na kila a nemohu se vzeprit, jsem poslusny pokusny kralik, oni me bedlive sleduji, prasky uz ani nezapijim; intervaly polykani jsou stale kratsi, az muz na druhe strane prinasi prasku ve velkych krabicich a uz si nedava pozor na vyslovnosti. . . . . . . . . . . tehdy poprve se mi dela ze vseho spatne a odmitam, jeho ruka se natahuje stale bliz . . . . . mam nutkani a prece uz nechci, jsem plna jako ampulka, rvu na nej, ze nechci, hazim je do rohu a sklenici rozbijim o sklenene tycinky. . . . . . . . . . . . . a to byl konec snu, probudil jsem se zpoceny jako mys, odkopnute prosteradlo, ale vsude kolem tma a dech ostatnich - jsem ze snu tak vydeseny a chveji se po celem tele, jdu k oknu, snazim se vyrovnat dech, pode mnou muj strom.

kdyz mi poprve (je to dva roky) prinesl ondrej pilulky, tvrdosijne jsem je odmital, ale pak jsem si prece jen vzal a pocitil, co nikdy predtim. byl jsem vzdycky zakriknuty a slaby - a najednou mi bylo vsechno lhostejne, ten prvni pocit byl fantasticky, jako ty barvy, jak za sebou sly a ve spiralach se rozchazely. jednou mi ondrej rekl, ze se jde na mejdan. tehdy jsem mel jeste silu se vzeprit, ale nevedel jsem proc, nemel proc. do te knajpy bych v zivote nikdy nevstoupil. sedeli tam muzi v monterkach a jedli utopence a uzly a zapijeli pivem. ale v zadnim traktu byla o neco mensi mistnost, s opelichanym calounenym nabytkem a v cele dva jeleni v obrovskem ramu (ti jeleni v pameti jsou nejzivejsi, stale se mi vraceji jako bumerang, kdyz je odhanim), a na vybledlych pohovkach sedeli mladi lide, kazdy pred sebou pullitr, kluk i holka, ale nekolik jich lezelo na zemi a prevalovalo se v podivne kreci. s ondrejem jsme si sedli do rohu k oknu, prisel k nam spinavy kluk a podal nam dva pullitry a kazdemu nekolik haslerek. vedel jsem, ze uz nemohu odmitnout, kdyz jsem prisel, a ani jsem nemel v umyslu odmitat. vsechno jsem spolknul a vypil polovinou sklenice. ti po zemi se podivne zmitali, bylo jich stale vic, nekteri se sesunuli jako hromady pisku, byl to zvlastni pohled, s temi jeleny. nevim uz jak dlouho to trvalo, ale prislo to najednou, chtel jsem se vzeprit a snazil jsem se rovnym krokem dojit ke dverim, prosel tmavou chodbou a na prazdnem dvore to se mnou svihlo. probudil jsem se v kovove posteli, v mistnosti zalite mesicnim svitem. naproti druha postel a divne vzdechy a vrneni, az se postava vzeprela a hrbetem ruky ojela celo, to gesto jsem poznaval, mohlo patrit jenom k ondrejovi. byl tam s holkou a bylo mi lito, ze jsem vystrizlivel, ze musim videt, to co se odviji, ten vasnivy tanec, beznozne tango. . . . . . odvracel jsem oci, telo mi horelo - at uz ondrej pozna. ze nespim! - ale on byl zaujaty hrou . . . . . . . . . . . a tak jsem uvidel film, ktery pak na dlouho vzbudil jeste vetsi nejistotu jeste vetsi strach - potom, kdyz jsme se vraceli do internatu, se me ondrej ptal, jestli s tim nechci prestat. ale uz to neslo, byl jsem v tom az po usi. bylo jaro, byli jsme v prvnim rocniku.

prijela babicka. nemohla jsem uverit vlastnim ocim, ne ze by se tak zmenila, ale ze dokazala prijet za mnou sem takovou dalku. uz tolik let se drzela jenom staveni a nerada jezdila i do nejblizsiho mesta. najednou tady stala a ptala se, kde je nas pavilon. zrovna jsem sla na lavicku k danielovi, ale najednou se se mnou neco hnulo a rozbehla jsem se tim smerem a dojetim sotva lapala po dechu. "magdusko ty moje dcerko." napred jsem ji chtela zavest k danielovi, ale ona je z vesnice a je uz hodne stara, a treba by videla vsechno jinak. "chtela jsem te vzit domu, ale doktor mi povidal, ze to jeste nejde, vsichni se na tebe tesime, budes u nas porad a na vsechno zapomenes a budes zdrava devcice." co vlastne babicka vi? mozna ji rekli vsechno, ale ani me se nechce znovu se k tomu vracet, kdyz jsem to vypravela danielovi, bolelo mne kazde slovo. "mas se tady dobre? nemas hlad? tady jsem ti neco prinesla, abys nebyla hladna, ale brzo pro tebe prijedeme autem a odvezeme si te." sedeli jsme spolu na lavicce asi hodinu, vypravela o dedine a koni michalovi (to je zvlastni, jemu je tolik jako me, ale uz je stary) a ja se stale ohlizela, ze uvidim daniela, ale on nikde. jeste jsem ji dovedla k vratnici, tam ji vraceli prukaz. "modlis se magdusko? to co se ti stalo pan nevidel, jinak by te ochranil." nechtela jsem ji zklamat, nikdy jsem nebrala vazne to jeji predcitani z bible, vzdycky jsem predstirala opak. ted jsem se radsi odpovedi vyhnula. a svet je najednou tak hodny. mam kam jit, mam s kym mluvit, mam vsechno. ted kdyz si tohle pisu, jeste chci ze sebe vyrvat tamto abych si uz nikdy nevzpomnela.

"kde jsi byla, lenko? cekal jsem te tak dlouho, ani za janem jsem nesel." vypravela jsem mu o babicce, koni michalovi, dedine, o vsem, ale netroufala jsem si rici, ze mozna brzy odjedu, nemohla jsem to ze sebe dostat, jenom naznacit. "prijedes nekdy za mnou? treba o prazdninach, uvidis, bude se ti tam libit." chvili se dival zarazeny, hledal slova. "tam za zdi bude vsechno jinak, uvidis ani si na me nevzpomenes." nechapu jak si tohle mohl o me myslet, bylo mi smutno, nemohla jsem najit slovo, kterym bych tohle vyvratila. za zdi je vsechno uplne jine, ale tohle tady se neda vymazat, vsechno, i proc jsem tady, bohuzel. zasli jsme za janem, i ja mela pro nej darek, ulomek ametystu. nosila jsem jej u sebe jako talisman, ale stesti mi neprinesl, snad se k janovi zachova lepe. jan vzhlizel a byl smutny, ale jak nas spatril, rozzaril se a cely se prisal k plotu, jako by ho chtel strhnout. s danielem si vymenily kaminky a vsechno bylo zase v poradku, a pak prisla moje chvile: podala jsem mu kamen. chvili se dival neduverive, pak protahl prsty, vzal kamen a sevrel ho v pesti. "myslis, ze by me dokazali prijmout?" zeptal se daniel. o tom jsem neuvazovala, pripadalo mi to samozrejme, prece on musi byt mily kazdemu, jako me. ale babicka s jeji bibli a dedina, kde si vzajemne vidi do talire . . . . . jak oni ho budou videt? ale o tom vsem jsem mu nerekla ani slovo.

"pane doktore, uz jsem v poradku, uz se citim opravdu fajn. kdy pojedu domu?" prosedively muz dlouho prohlizel kartu. daniel vedel, proc to vahani, bezdecne stisknul rty. pred nekolika dny se probudil malatny k zemdleni, snazil se tu slabost v sobe prekonat, aby nikdo nic nepoznal, ale na schodech se mu roztocila hlava a upadl. kofeinove injekce ho postavily na nohy, v karte je vsechno cerne na bilem. "nelibi se mi to chlapce, ale jestli se to nebude opakovat, pustim te koncem mesice. a lence tolik nemotej hlavu, mela to tezke." daniel bezi ke dverim a jeste se otaci: "dekuji vam pane doktore!" a ven ven! vlastne do okamziku, nez potkal lenku, neuvazoval o navratu, nic mu tu nechybi a je desive pomysleni, ze by se vsechno mohlo zas opakovat. od nikoho nedostal dopis, nikdo ho nenavstivil, ani nebyl nikdo v jeho zivote, kdo by tak silne utkvel v pameti jako . . . . snad ondrej, ktery - bezdecne - vlastne tohle vsechno -. . . . . . . " ale az se vratim, lenko - . . . . . . nejsem hezky, chudy jako kostelni mys, bez nikoho, nikdy jsem nemel pratele, snad proto, ze jsem se stydel je hledat, stydel jsem se, za co" - za vsechno, za sebe! - a vim, ze to tak bude dal, jako prokleti. proto jsem tak miloval haslerky. . . . . . " "dokazes byt bez nich?" "nevim, ja o sobe jeste nic nevim, zda se mi, jako bych porad jeste rostl, dny jsou stejne, a prece z nich vzchazi neco noveho, co popira stare, co stve cloveka stale dopredu do mlhoviny cilu." - zvedl oci, jako by se vzpamatoval. - "porad jenom placam, slova, jak jdou na jazyk, nikdy jsem k nikomu takhle nemluvil, nebylo ke komu." "vis na koho se nejvic tesim dane? na michala. to je nadherne stvoreni, on je stary a ja jsem mlada a narodili jsme se stejne. neni to zvlastni? on uz ma doslouzeno a chybi mu hodne zubu, je rozmazleny a nevrazivy jako starec, ma dny, kdy se na nikoho ani nepodiva, jako by ho uz nemohlo nic prekvapit. porad na nej myslim, na jeho cernou lesklou hrivu, na jeho oci, ted, kdyz vidim, ze se k nemu vratim a budu se o nej starat, je mi volneji a mysky nevychazeji z kouta."

stesk mych vzpominek take volal, prosil, ale nebylo z ceho brat.