ted prave je podzim a jsem v nemecku. na jare a v lete premyslim v pritomnem case, podzim a zima me paralyzuji. podzim ve vraci do vzpominek, nuti me k mentalnimu premysleni.

dnes jsme dodavkou projizdeli malou vesnici a ucitil jsem vuni rozdelaneho ohne. ulitl jsem, znovu jsem se nadechl, ale bylo to pryc. pripomelo mi to dobu kdy jsem byl ve ctvrte tride a roznasel jsem noviny pro washinton star. na podzim brzo zapadalo slunce, a nez jsem skoncil obchuzku, byvala tma. vsude, v kazdem bloku, jsem citil vuni rozdelanych ohnu. vyrusuje me jina vzpominka: pred nekolika mesici jsem byl na seminari nove hudby. kazdy rok roztaceji ten kolotoc nesmyslu, aby vsechny firmy mohly vystoupit a sdelit ostatnim, jak jsou sqele. tentokrat jsme na tom koncerte hrali. bylo to dobre vystoupeni, co se jeho samotneho tyce. byla to sranda, muset byt obklopen vsemi temi vrzajicimi lidmy odnikud. zaradili me do umelecke poroty, abych odpovidal na dotazy publika. v porote bylo i par zajimavych lidi. sedel jsem vedle hanka ballarda, ten byl teda rozjetej. mluvil jsem s leonadrem cohenem, byl v pohode. taky tam byl malej srac z police. dal byl v porote lemmy, zklamani, je to patetickej opilec. no nic, tam jsme vsichni vyrovnani za dlouhym stolem a uvadec je debil. pta se vsech porotcu na spoustu priblblejch hovadin a snazi se je nasrat. leonarda cohena se zeptal, jaky to bylo soustat s nico v chelsea hotelu, takovy kretensky dotazy. nejakej bystrej hosik mi poslal dopredu otazku. neco jako "jak se snasi to, co ted delate, s tim , ze jste vyrostl jako donasec spesialni zmrzliny pro sve bohate detske kamapary v dobre ctvrti?" co je to, kurva, za dotaz? na takovy dotazy se clovek pta, kdyz chce dostat pres hubu. to se taky melo stat.to by bylo sqely, kdyby ten chlapek predstoupil, polozil otazku a ja slezl dolu z podia, dal mu pesti a vratil se na misto. to by byla prvotridni zabava a zaroven umelecke gesto. nietzsche jim rikal "malycci pani dneska", zmrdi mali. nikdy nedostanou to, co tak moc potrebuji. takze, roznasel jsem noviny, az padla tma. a potom jsem zustal venku, jak jen to slo, dokud mi nezacala mrznout prdel. delal jsem cokoliv, abych mohl byt z domu, nechtel jsem tam byt, pokud to jen bylo mozne. vedel jsem, ze je mama doma, a chtel jsem se ji co nejvice klidit z cesty. bylo to ale v pohode, flakal jsem se venku a zabijel cas prochazenim se po ulicich. venku v ulicich jsem byl rad, tak jsem se citil nejlepe. doma to bylo vzdy neprijemne, kdyz tam byla ona. na ulici jsem mohl byt sam se svymi myslenkami. kdyz se na to ted divam zpatky, je dobre, ze se to tak vyvijelo. uz v ranem veku jsem se naucil byt sobestacny.

na podzim vzdycky myslim na zeny, ten studeny vzduch nejak ozivuju zenskou tvar. mozna ze je to jen tim, ze tou dobou v roce byvam osamely a vzdycky hraju v nejake dire. ale vite, je to falesna samota meho zivota, protoze me nenapada jedina zenska, se kterou bych chtel byt. nejradsi mam ty ktere si predstavuji. ty, ktere si vymyslim v dodavce, o kterych si vypravim o vystoupeni, kdyz se citim prazdny a sam. zeny, ktere vyplni tu lez, ktere na chvili vyplni prazdnotu, nez prijdu na jine myslenky. nekdy je tezke se na turne neztratit sam v sobe. nic vam nenapovi vic, ze jste sam, nez vsichni ti lide obraceni celem k vam. izolace je ziva, a pak prichazis ty, vycerpani. vzdycky ke konci turne prijdes, abys mi pripomelo, ze uz mi neni dvacet.

nekdy mam pocit, ze jsem z jine planety. vsadim se, ze takovy pocit ma spousta lidi. jako ze je nikdy nikdo nebude znat a ze nikdy nezapadnou do toho urvaneho, strasidelneho a nesmyslsneho festivalu. pokouseji se neco zachytit a ono jim to nejak vyklouzne nebo to v horsim pripade drepi mimo dosah. snadno se zacnete citit vykoreneny, nezakoreneny. casem jsem si zvykl citit se jako vetrelec, kamkoliv prijdu, neni to zadna tragedie. vzpominam, jak jsem chodil z prace. kazdy vecer jsem si daval hamburgera v jednom podniku. lidi na me vzdycky zirali, koukali na moji plesatou hlavu. nejdriv jsem z toho byval prejetej a stvalo me to ale casem jsem mohl byt v mistnosti plne zirajicich lidi a bylo mi to docela jedno. vypestujete si od lidi zvlastni odstup, ktery se vam uz nikdy nepodari uplne zrusit, at se deje, co se deje. jak jste jednou byli venku, tak uz tam castecne i zustanete. a to je dobre. kdyz je nechate, tak budou plytvat vasim casem a znechuti vas tak ze z vas nic nezbyde. vzdycky kdyz vas postrci, dostanete za to naoplatku vic sebe. rikam si, ze to byl dobry obchod, kdyz vidim, kolik lidi vubec netusi, kym vlastne jsou. cely vecer cekaji u telefonu a doufaji, ze nekdo zavola. chodi s lidmi, na kterych jim nezalezi nebo ktere ani nemaji radi, protoze nesnesou pomysleni na to, byt sam. protoze pomysleni, ze jsou sami, jim rika ze jsou propadak, ze lide kteri jsou sami, jsou vzdycky osamely a zoufaly. slychavam tolik historek o lidech, kteri museli cely vecer lhat, protoze nekde s nekym, koho nemaji radi, a museli to nejak zamaskovat. to je ten sajrajt, ze kteryho mate nervova zhrouceni a rakovinu. vzdycky to ve me vyvola stejny pocit. lidi jsou povetsinou ztrata casu. cim vic casu mate na sebe tim lip.

kdyz jsem mel karu, travil jsem v aute vic casu nez ve svem byte. mel jsem tam laciny kazetak a jezdil jsem si jen abych poslouchal muziku. chodil jsem do dunkin`s donuts a sedel tam sam. kazdou chvili, kterou jsem travil sam od sveho sefa, od lidi, ktere jsem znal, kazdou chvili, kterou jsem stravil tvorenim vlastniho sveta, jsem se citil lip. chodil jsem do jednoho baru a pil kavu a poslouchal mistni, jak kecaji nesmysly, a pokousel se z mozku vypudit posledni ctyri roky. nevedel jsen, co si pocit se vsi tou nenavisti, kterou jsem v sobe mel. snazil jsem se psat, ale neslo to. peknou zdravou miru nenavisti se vzdycky hodi mit po ruce. neni v rom nic spatneho. nenavist vas prenese pres obdobi, kdy vas laska mate a spoutava. nenavist je tak definitivni a cista, laska ma vzdycky mnoho hlav a je nebezpecna. vim, ze nedokaze poradit. nevidi, jak zdroj energie to muze byt. kdyz se v nich vzedme, narazi hlavou do cizince, ktery zije uvnitr. oni se neznaji a trha je to, kdyz nejvic potrebuji sami sebe. nemuzou zajit sami za sebou, vzdycky jsou plne vytizeni shanenim nekoho jineho. pokouseji se byt neci neco. to je po lasce.

na podzim na me funguje urcita muzika. ted jak sedim v tomhle klubu studenejch prdeli, chtel bych slyset lou reeda. kdyz jsem sem dorazil s flag v roce 1983, byl unor. byla desna kosa, a jak jsme se belhali z vystoupeni, hrali jsme si kazetu velvet underground. od te doby to na podzim a v zime vzdycky je lou reed. jeho album "steet hassle" mi pomhlo prekonat spoustu bliesove chladnych dni a dela to nadale.

nevzpominam si, ze bych za poslednich nekolik let nebyl na podzim v dodavce a nejel po nejake prazdne sedive dalnici. studene pocasi mi pomaha jasneji myslet a dela me odtazitejsim nez obvykle. k lidem dobry vztah nemam, ale mam ho k sobe. travim hodne casu uvnitr. kam jinam se muzete uchylit, kdyz vas vsechno tlaci na kraj spoje. musite si z hlavy udelat domov. je to jediny zpusob, jak vystat takova mista, jako je to dnesni. jestli se nedokazete stahnout do sebe, tak jste vyrizeni. silnice vas prevalcuje. pro nacvicovani izolace neni lepsi misto nez evropa, proto se mi tu libi. vcera vecer to bylo dobry, po koncerte jsem si sedl z bedny a poslouchal jsem muziku. nikdo me nevidel, tak jsem tam mohl sedet a nemusel jsem si s nikym pvidat. po koncerte me lidi vzdycky zklamou. kladou mi otazky, kterym nerozumim. chteji mluvit o tom, co prave videli. posledni vec, na kterou chci myslet, je zive hrani. kdyz to delate, tak vite, ze se o tom nemluvi. obcas, kdyz se me na neco zeptaji, tak podle toho, co chteji vedet, poznam, jak obrovska je vzdalenost mezi mnou a jimi. je to vazne depresivni, vidim, ze jsem tam opravdu uplne sam. bylo fajn polouchat muziku a nemuset nikoho videt a s nikym si povidat. nechce se mi po koncerte mluvit ani s kluky z kapely. chci proste jen sedet a posbirat si kousky, jak nejlip dovedu. je to sqely pocit, kdyz jste totalne rozhodnuti. kdyz udelate skok z toho byt osamely do toho proste byt. kdyz jste tak totalne sami a absolutni, kdyz jste cislo jedna. to je sqely okamzik. konecne neco vite, je to cele vase. kdyz jsem si prosel lidskym testem, vysel jsem a stale jsem byl schopny rict, jak se jmenuji, a vedel jsem, ze me nic jineho a nikdo jiny neceka. zesilil jsem. sila me vule roste. popostrkuji svuj prah bolesti. jsem schopny snest vic, jsem schopny se vic naucit.

stal se ze me nepritel chvaly a pochlebovani. dovolte, abych vam k tomu vysvetlil duvod. chvala je nebezpecna, muze z mala udelat nekolika slovy prilis. jasne ze je prijemny vedet, ze se nekomu libi, co delate. podivejte se, co to dela s rockovymi hvezdami, ktere veri vsem kritikam a vsemu, co kdo rekne. abyste to delali poradne, musi se vase usi stat hluchymi k chvale, pokracovat dal a dal. posledni, co chci slyset, je, ze se nekomu libi to, co delam. kdyz s tim nekdo zacne, snazim se zmenit tema. vim, ze jsem v tomhle extremnejsi nez vetsina, ale zjistil jsem, ze me chvala kurvi. nejradeji mam s lidma kontakt maly, nebo vubec zadny, ale tim nechci rict, ze nejsem rad, kdyz se lidi prijdou na snure podivat na koncert. citim za ty cizi lidi velkou zodpovednost. venuji kus casu ze sveho zivota, aby se podivali na to, co delam, jsem pocten, ale nechci slyset lichotky. systematicky se kousek po kousku nicim a nepotrebuji, aby mi za to nekdo skladal komplimenty.

musite byt opatrni, protoze se to vsechno muze obratit proti vam. ocitam se v neprijemne situaci kdyz se ptam sam sebe, jestli bych nemel uz nikdy s nikym promluvit. chci proste pokracovat v praci a na ostatnim nezalezi. potkate se s nekym, koho jste leta nevideli, a on vam rekne, v cem je vas problem a ze nejste stejne nic jinyho nez kreten. jsi v tom casopise, kdo si myslis, ze ses. a ja pomyslim na ty dlouhy streky a ten opruz, kterymu musi na snure kazdy celit. vycouvam s te predstavy a podivam se na chlapla v mem veku, jak me se svym pivnim pupkem a postojem jebe. je to smutny, kdyz se z nekoho, koho znate, stane nekdo, koho jste znali, to je zaklad. nuti me to byt mezi lidmi tvrdy a opatrny. kdyz si nedam pozor sklouznu do osklvy brazdy cynickych kecu. takovy byt nechci. vycerpani, ty jsi choroba.

to je to jedine, co je. prave ted. jestli se nebudeme pestovat v prednich radach pritomnosti, tak predpovidam, ze jestli se nekdo z nas dozije vysokeho veku, bude sedet na verande a myslet si: "zatracene, mel jsem spalit vsechny chramy, rvat a tancovat a dat zivotu co proto." vyrovnavam se s brutalnim zivotnim skokem promo k smrti. jsem v kazdem okamziku v pohybu. vedu s tebou valku, vycerpani. neco vyhravam, neco prohravam.